Duchové. Není snad víc diskutovanějšího tématu na celém světě, než jestli existují. A pokud ano, v jaké formě? A jestli je to pravda, snaží se nás kontaktovat? A za jakým účelem? A proč by to vlastně dělali… ? 
Nejbližší je mi teorie, která byla popsaná v mnoha knihách a i filmech. Podle ní, člověk, který odejde, funguje dál, ale na jiné frekvenci. Dokonce vědci vynalezli metodu, které říkají EVP(Electronic Voice Phenomena), a která je schopná tuhle frekvenci snímat. Hodně lidí po celém světě má spousty nahrávek „něčeho“. Krásně se touhle myšlenkou zabýval film Hlas smrti, kde se to sice samozřejmě stočilo až k filmovému konci, ale samotná podstata myšlenky je tady nádherně vykreslená.
Ale jestli teda duchové kolem nás existují, co se teda stane, až naposledy vydechneme? Je smrt jen bránou do jiného světa, nebo budeme uvězněni někde „mezi“ a snažit se kontaktovat žijící? Co si o tom myslíte vy? 
Anonym Ivana / (28.07.14)
Když mi umřela babička, o kterou jsem se v nemoci starala a velmi jsem ji milovala cítila jsem její vůni v jiném v koupelně, kde jsme bydleli. Když jsme se přestěhovaly do jejího bytu schovávaly se mi věci. Když se narodila dcera má stejné jméno jako ona tak se věčně jako miminko usmívala do stropu. Podotýkám, že mám doma urnu. Čas od času mi dává najevo,že tu je. Když jsme se znovu přestěhovaly jinam a třeba meju okno mám tam nápisy. Teď jsme předělávaly byt a když jsme mely hotovo, tak u dcery pískala hračka z nevysvětlitelných důvodů. Dcera spala u mě.A dnes ráno mi bouchla v kuchyni židle a rozsvitilo se. Když jsem pomáhala sestře v nesnázích tak týden co u mě byla se každé ráno ve stejný čas spouštěl pavouček. Pobyl hodinku nad hlavama a zase zmizel. Co odjela už se neobjevil.
Anonym Majklov / (16.04.13)
Pavlo jak se jmenuje ta vesnicka za Tachovem kde mate ten dum na tom byvalym hrbitove?
poeta / (11.03.13)
Jinak ještě dodám příběh z vlastního života a vlastní zkušenost s duchem. Když jsem chodívala za babičkou, tak jsem v noci slýchávala, že po bytě někdo chodí. Babička sice v noci často nespla a já to věděla, jenže jsem se vždycky vzbudila a slyšela jsem ty kroky a skřípání podlahy, když babička spala a strašně jsem se bála. Pak jsem zjistila, že se v tom baráku oběsil jeden pán. Kdybych tenkrát věděla, co vím dnes, tak bych se chovala jinak, než se krčila v posteli. Blbý na tom bylo to, že ty kroky a skřípání parket jsem slyšela jenom já, nikdo jiný a brali mě za cvoka. Byl to takový hluk, že by to vzbudilo i polohluchého, ale jenom pro mě. Ostatní spali jako zabití.
poeta / (11.03.13)
Osobně si myslím, že duchové existují a že se tu sdržují z jenoho prostého důvosu a že nějak tady uvízli a kontaktují nás proto, abychom jim pomohli. Můj syn na na tyto vci velmi vnímavý a občas se mu zdálo, že slyší z venku dětský křik. Snažila jsem se jít do minulosti a zjistila jsem, že shořela škola. Duchové patří do jiné roviny světa a pkud jsou tady, uvízlli tu a většinou dost citelně o sobě dávají vědět, aby na sebe upozornii. Není se jich však třeba bát, jejich volání je voláním o pomoc a smrtelníci, kteří je dokáží vnímat jsou jejich zachránci. Někdy takový duch může být "zlý", ale je to v důsledku toho, že mu v tomto našem fyzickém životě ublížil, ale když takového ducha přesvědčíte, že mu chcete pomoct, situace se mění. Občas my sami taháme naše zemřelé do tohoto světa, ale není to pro ně nic příjemného, může je to i bolet. Duše zemřelého člověka, pokud nezemře přirozenou smrtí může v tomto světě uvíznout a prosí o pomoc. Duše zemřelých odchází tam, do světa, o němž v naší mysli nemáme ani ponětí. Jsou to věci, které se nedají vědecky podložit, ale jsou ukryty a záměrně lokovány v každém z nás. Mám sovoje představy o duchách, duších a posmrtném životě. Cítím tyto věci a vím, že existují. Ale těžko se nachávzí slova k popsání. Ale zamyslete se. Jednou zanikne vesmír a pokud věříte tomu, že má člověk i něco jiného než fyzickou schránku, kde potom existuje? Určitě ne v naší dimenzi. Existuje dimenze, o níž lidská mysl neví, ale v podvědomí je tento svět uchován a víme o něm vše. Jsou lidé, kteří odchází, jak se říká do nebe, tam setrvávají a připravují se na další život, píší si jakýsi scénář, jsou to lidé, kteří celkem normálně v životě s ostatními vychází. Pak jsou lidé, já jim říkám temné duše a ti se rodí a dostávají se do míst, kde zažívají pocity člověka který trpí depresemitady na zemi. Ale okamžitě se rodí zpět na svět a "Bůh", jak lidé nazývají to něco, na co se nedá sáhnout jim dává možnost k nápravě. Člověk, který umí s lidmi zacházet, podle vzoru jedné z knih, kterou jsem četla ho nazveme bílou bytostí, se nikdy nestane temnou duší. Temným duším se dává opakovaně možnost nápravy. Také jsem přemýšlela o tom, co bude s lidmi, kteří se nestihnou napravit, zanikne vesmír a oni zlstanou v místě, které já nazývám Deprese. Je to hrozné místo, fakt příšerné. Na tyhle věci se nedá sáhnout, nedají se vědecky podložit, ale já je cítím. Stejně jako syn pocitoval přítomnost důchů. Pokud se s duchy setkáte, nebojte se jich, oslovte je a zeptejte si jich co chtějí, ono potřebují pomoc. Oni už do tohoto světa nepatří a potřebují pomoc odejít do toho svého.
Anonym Pavla / (18.02.13)
Také mám zkušenosti s duchama, bydlíme v domečku na jedné malé vesničce za Tachovem. Kdysi tady v 11. století byl hřbitov a náš domek je starý asi 100 let, ale postaven na základech domu ze 17. století. Všichni tady slyšíme zvuky, bouchání hlasy atd., ale mě se stalo, že mi běhali okolo postele, přímo dupali a pak si mi sedli na peřinu, že jsem s ní nemohla ani pohnout. Asi 3 měsíce na to mě při úplňku tahali ven, že mi chtějí něco ukázat cítila jsem je, opravdu mě tahali a mluvili na mne, ale neviděla jsem je, nikam jsem s nimi nešla, bála jsem se. Loni v září jsem jela z práce domu, už se smrákalo a najednou se mi před autem přímo v zatáčce zjevila mlha ve tvaru člověka, projela jsem jí, neměla jsem kam uhnout, jinak bych napálila do stromu a v tu chvíli jsem cítila chlad a bála jsem se abych se někde nevybourala a přesně 14 dní na to jsem viděla kousek od toho místa u stromu stát smrtku s kosou, ale za bílého dne. Jsem na takové ,,jevy" citlivá, ne tak, abych s nimi dokázala cíleně navázat kdykoli kontakt, ale cítím jejich přítomnost. V minulém životě jsem byla čarodějnice, jež skončila na hranici, znám svého kata v nynějším životě a jsme přátelé a znám i tu osobu, která přímo může za mé upálení a ta se mne pokusila zabít i v nynějším životě.
Anonym / (16.02.13)
Mám tiež osobné skúsenosti s podobnými javmi a myslím si, že nie všetky duše v tom našom svete ostávajú,
1. sú také dušičky, ktoré sa počas života so všetkým vyrovnali a zmierili a v pokoji
odišli do svetla.
2. sú také dušičky, ktoré tu niečo nedokončili, alebo nedoriešili tieto potom hľadajú
ľudí, ktorí sú vnímaví na ich prítomnosť a prostredníctvom nás sa snažia tie svoje
nedokončené záležitosti uzavrieť.
3. sú také dušičky, ktoré tu v našom svete niekto drží silou svojej lásky, alebo sa
nedokázali zmieriť s ich odchodom.
4. sú také dušičky, ktoré nevedia nájsť svetlo alebo sa boja vstúpiť do svetla.
Tieto dušičky nie sú zlé, neublížia a celkom je jednoduché im pomôcť.
Bohužiaľ, sú tu aj také duše, ktoré počas života neviedli riadny život a počas života škodili a ubližovali druhým, alebo sa odmietajú vzdať pozemských statkov a odmietajú sa odobrať tam kam patria.
Aj s týmito mám skúsenosti, žal len zlé a ťažko sa ich zbavíte sami keď nemáte dosť skúsenosti, tu už veru sviečka a prosbička nepomôže.
TerezaHlavinova / (16.02.13)
Já si myslím, že duchové existují. Po smrti člověka "zmizí" jen tělo, ale duše zůstává. My ji většinou nevidíme, ale můžeme ji cítit, vnímat. Může to být vůně, kterou duše používala, a kterou náhle, z ničeho nic, ucítíme. Hudba, kterou duše měla ráda, a uslyšíme ji najednou (například v tramvaji, nebo při procházce městem...) mně osobně se stalo, že mi duše mé babičky pomohla u maturity, když jsem byla "špatná" po rozchodu, po vztahu trvajícím 4 roky... pokaždé, když se cítím "v ouzkých", duši si vyvolám. A poznám, že přijde. Kolikrát cítím dotyk, pohlazení... několikrát se mi stalo, že jsem měla málem nehodu - na ledové silnici v zatáčce jsem dostala veliké hodiny a auto bylo neovladatelné, poprosila jsem babičku, aby mi pomohla... ucítila jsem klid a najednou bylo vše v pohodě, auto se uklidnilo. Při jízdě na koni jsme uklouzly s kobylou na cestě, kobyla upadla na zadek, jednu zadní nohu měla skroucenou pod sebou. Nešlo vlastně nic pořádného udělat. Znovu jsem zavolala babičku a opět pomohla. Jednou také, když jsem se topila... A to je jen několik málo příkladů , kdy "šlo do tuhého", kdy jsem přivolala babičku a ta pomohla. Několikrát jsem mohla být minimálně v nemocnici...
Vzpomínám si, že než babička zemřela, říkávala mi, že až umře, nemám plakat, protože bude stále, stále se mnou, v srdci.
Jeden z mých kamarádů duchy dokonce viděl. Když si sedl například na postel a uvedl do klidu (ale nespal), najednou se kolem něj vše rozestoupilo a viděl prý svoji tetu, která už byla dávno po smrti, jak plete nějakou dlouhou, barevnou šálu. Tu šálu nikdy ppředtím neviděl. Vyprávěl to pak své mamince, která mu řekla, že teta skutečně pletla šálu a do dnes ji má ona schovanou ve skříni, na památku. Kamarád ji chtěl ukázat. Maminka šálu vyndala a on zůstal stát s udiveným výrazem. Byla to přesně ona!
Takových "vidin" měl prý spousty. Stačilo se jen uvelebit, uklidnit a dívat před sebe.
Bohužel se mu ale tato schopnost stala osudovou. Jednou, když se vracel domů autem, už domů nedojel. Našli ho ve zmuchlané trosce jeho auta. "Napálil to" do kapličky. Podle všech nebyl opilý... myslím si, že mu neštěstí zavinila právě jeho "vidna".