Esoterika - téma Magie
zpět
Bylinky V. - Byliny české země
V cyklu je čerpáno z herbářů, dalších literárních zdrojů a internetu.
Oman pravý (Inula helenium L.)
Oman pravý patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Obsahuje až 45 % inulinu, který je významný pro výživu diabetiků.
Popis: Oman pravý je statná trvalka, která dorůstá do výšky 70 až 150 cm, výjimečně až 250 cm. Lodyha je přímá, chlupatá, rýhovaná a větví se až v horní části. Přízemní listy jsou vejčitě eliptické, lodyžní listy jsou široce vejčité a srdčitě objímají lodyhu. Úbory omanu pravého jsou nápadně velké, mají 6- 7 cm v průměru a vykvétají jednotlivě v červenci a srpnu. Květy jsou žluté.
Rozšíření: Oman pravý je původní v oblasti Střední Asie. U nás se pěstuje jako léčivá a okrasná rostlina, místy zplaňuje. V karpatské oblasti zdomácněl v lužních lesích, podél řek a na mokrých loukách.
Historie používání: Podle pověsti se květy omanu zrodily se slz krásné Heleny, která oplakávala Menelaa uštknutého hadem. Oman se pravděpodobně pěstoval již ve starověku v oblasti Středozemí a Orientu. Používal se převážně jako kořenová zelenina, upravoval se vařením, nebo se jedl syrový. Čerstvý kořen vůní připomíná vůni banánů. Z omanu se ve středověku připravovalo ománkové víno, které bylo považováno za všelék. Omanový kořen se používal odpradávna při vykuřování, pravděpodobně býval součástí směsí bylin pálených při oslavách letního slunovratu. Symbolizoval slunce. Lidově se oman používá také proti cizopasníkům, na povzbuzení chuti do jídla a jako metabolikum. Zevně se v lidovém léčitelství používá na vyrážky, špatně se hojící rány a jako kloktadlo. Omanový kořen se také zavářel do cukru.
Sběr: V říjnu a listopadu sbíráme oddenky s kořeny ( Helenii rhizoma, Inulae radix) nejlépe dvouletých až tříletých rostlin.
Obsahové látky: Omanový kořen obsahuje především silici se seskviterpenickými laktony, inulin, hořčiny a sacharidy.
Vlastnosti: Expektorans, spazmolytikum, digestivum, stomachikum, karminativum, antidiabetikum, metabolikum, mírné cholagogum, mírné diuretikum.
Účinek na organismus: Kořen omanu pravého pozitivně působí na tvorbu žaludečních šťáv a střevní peristaltiku. Významně usnadňuje odkašlávání. Inulin se používá ve výživě diabetiků.
Použití: Na odkašlávání je účinnější lihový extrakt než zápar či odvar. Zápar připravíme z jednotlivé dávky 0,5 g drogy na šálek vody a užíváme ho 2-3 krát denně po lžících. Odvar vaříme ze stejné dávky 10 minut a pijeme 3 krát denně. Z omanu pravého můžeme připravit víno, které užíváme po čajové lžičce několikrát denně (100 g rozdrceného kořene macerujeme 8 dní v 1 litru bílého vína, scedíme). Oman se často kombinuje s dalšími drogami, které buď účinek směsi zesilují, nebo doplňují. Např. s květem divizny, listem šalvěje, listem jitrocele, kořenem proskuníku a plody fenyklu.
Toxicita a vedlejší účinky: Při překročení terapeutických dávek vyvolává droga zvracení.
Vlaštovičník (Chelidonium)
Vlaštovičník roste planě po celém světě, a přesto může čarodějnici usnadnit každodenní život. Z rozlomených stonků a listů vytéká oranžová mléčná šťáva, zvaná vlaštovičníkový olej, který výborně účinkuje přímou aplikací na bradavice, užíval se též proti žloutence. Tento olej prý obsahuje všechny čtyři elementy, alchymisté tvrdili, že z něj lze vytvořit kámen mudrců. Odvar z rostliny má sedativní účinky a působí protikřečově, je však TOXICKÝ, proto se v současné době vnitřně téměř neužívá, pokud by jste se však rozhodli ho aplikovat, použijte přesně dávkované sušené listy. Předávkování se projevuje pálením v ústech a krku, bolestmi, tlakem nebo i krvácením do žaludku, krvavými průjmy a močí. Velké dávky mohou způsobit ochrnutí i smrt následkem selhání srdce. Vlaštovičník chrání toho, kdo jej nosí u sebe, proti nastraženým léčkám.
Lidové názvy: neštovičné koření, boží dar, celadoun, hlohový mlíč, krevní bylina, německé opium, oční koření, roztopák, totita, bělmové koření, calodeň, celdoun, celedýnek, celidona, celigon, hadí mlíčí, koliandr, krevníček, krvavý mužík, laštovičník, psoserovo lupení, sapon, šelvorc, zlatič, žlutokrev.
Černý bez
Keřovitý strom, který jistě netřeba představovat. Starověcí řečtí lékaři jej doporučovali jako prostředek potopudný. Středověcí učenci jej podávali proti vodnatelnosti. Léčivé účinky mají všechny části rostliny ve všech vývojových stádiích. Pro léčbu nachlazení se dochoval recept: dvě kávové lžičky sušeného květu se přelijí šálkem vroucí vody a nechají se ustát 10 až 15 minut, pak se scedí. Užívají se dvě polévkové lžíce průběžně až šestkrát denně. Jiný předpis radí přelít čtvrt litrem vody dvě polévkové lžíce květů a nechat dvacet minut ustát. Pije se pak půl šálku třikrát až čtyřikrát denně. Protože se po takové kůře člověk hodně potí, doporučuje se pít hlavě navečer. Nálev z květů se též osvědčuje jako kloktání či výplach při zánětech ústní dutiny a hrdla.
Při bolestech svalstva nebo hlavy pomáhá potírání bezinkovým octem, jak to dělávaly naše babičky, které jím taky při horečkách potíraly dětem dlaně a chodidla. Jeho příprava je jednoduchá: do láhve se širokým hrdlem (od kečupu) naskládáme až k hrdlu oprané čerstvé květy bezu a zalijeme 4% octem. Květy musí být zcela ponořeny. Láhev uzavřeme a necháme macerovat tři týdny, nejlépe v chladné místnosti či sklepu. Pak scedíme do menších lahví a zazátkujeme.
Bezinky jsou lidovým lékem i při náhlých potížích zažívacího traktu. Při zácpě postačí dvě kávové lžičky čerstvých bobulí, při průjmu naopak bezinky sušené. Dobrým podpůrným prostředkem při léčení dny je tato směs: kaštan koňský (jírovec maďal) - kůra 10g, bez černý - květ 30g, lípa - květ 30g, vrba bílá - kůra 30g, přeslička rolní - nať 30g. Užívají se denně dva šálky teplého čaje, nejlépe vždy před snídaní.
Zralé bezinky můžeme použít k přípravě sirupu, zavařeniny, vína i likéru.
Bezinkový sirup: omyté bezinky vymačkáme nebo umeleme a šťávu pozvolna vaříme s cukrem a kyselinou citrónovou, až se cukr rozpustí. Na jeden litr šťávy přidáme asi kilogram cukru a 5g kyseliny citrónové (vrchovatá kávová lžička). Sirup nalijeme do lahví, které uzavřeme a uchováme v chladu. Lze dochutit trochou skořice a později kombinovat s medem.
Bezinková zavařenina: 1kg bezinek umeleme na strojku se sítkem na rybíz. Do získané šťávy přidáme 50 až 70 dkg cukru, balíček želírovací směsi a 5g kyseliny citrónové. Podle chuti můžeme přidat trochu skořice. Za stálého míchání vaříme do zhoustnutí. Za horka plníme do skleniček předem vypařených a s uzavíratelným víčkem.
Bezinkové víno: Jeden a čtvrt litru bezinek, 4l vody, 1,5kg cukru, vinné kvasinky. Otrhané střapin zbavené zralé bezinky propláchneme, vysypeme do čtyř litrů vody a dáme vařit 20minut. Po vychladnutí vymačkáme a do získané šťávy přidáme cukr a necháme přejít varem. Do vlažné šťávy dáme zmlazené kvasinky a necháme kvasit. Když je víno dokvašené, tak je přecedíme, stáhneme opatrně do lahví tak, aby se nám do nich nedostal usazený kal, zazátkujeme a uložíme v chladu. Uleželé víno je chutné a zdravé. Pijeme je v malých dávkách při bolestech svalů, hlavy a pod.
Bezinkový likér: litr omytých bezinek vaříme hodinu ve dvou litrech vody. Šťávu necháme vychladnout, přecedíme přes plátno a přidáme litr rumu. Chutný likér můžeme připravit také tak, že k litru šťávy z povařených bezinek přidáme 1/2kg cukru, několik hřebíčků a šťávu jednoho citronu. Vaříme asi půl hodiny a po vychladnutí přidáme litr rumu nebo vodky. Zazátkujeme a uložíme v chladnu. Likér i víno se berou po malých dávkách i při neuralgických potížích.
© Eurik Podhorský
Diskutujte na téma :
Nejnovější příspěvky z fóra:
