 Salamandra66
13.04.10
21:10
Nereg.
IP: .* | Ani nevím, jak začít, ale moc se chci podělit o svou radost, o to, jak moc jsem šťastná, že všechno dopadlo tak jak to dopadlo... 
... před cca dvěma lety jsem poznala svého (nyní už bývalého) přítele. Začátky byly krásné, znáte to: samá sladká slova, krásné sliby, pocity, že zkrátka patříme k sobě. Jenže - sliby vystřídaly chyby. Místo pochopení se mi dostalo ponižování, zesměšňování, srážení mého sebevědomí řečí o tom, jak špatný člověk jsem... A já si skutečně tak připadala. Snažila jsem se být lepším člověkem, i když jsem nevěděla jak na to, co udělat, snažila jsem se v tom plácat, a vyplácat se z toho, jen abych slyšela alespoň pár oceňujících slov od člověka, kterého jsem nadevšechno milovala. Ničeho takového se mi nedostalo. Při troše štěstí, když byl dobrý den a z jeho strany dobrá nálada, se tyhle chvíle mísily se slovy "Miluji Tě" a já jim skutečně věřila, nebo spíše chtěla věřit. Přišlo mi, že všechno bude zase v pořádku, a to co se dělo jindy jsem házela dál za hlavu, abych ho omluvila. Připadala jsem si, že všechno je moje chyba. Podle něj takyže byla. Následovaly další dny podobné těm předchozím, urážky, urážení se kvůli nesmyslům, výčitky..vyhrožování rozchodem a sebevraždou když nebylo po jeho. To už jsem "neustála" a zkolabovala. Celé to svalil na mou rodinu. A já se nezmohla na slovo. Protože jsem ho milovala... Z tohohle všeho se stal každodenní koloběh, zkrátka "never ending story". Už mi přišlo normální, že se každý den nervuju co se zase stane - hádka, urážky, urážení se, výčitky... občasné světlé dny a světlé chvilky, která mi zase daly za to, že bude všechno jednou v pořádku... Snažila jsem se přehlížet i jeho neustále snahy o jiné, i přesto jak říkal, že chce jen mě. Když už to ve mně vygradovalo, byla jsem označena za hysterku, duševně nevyrovnanou, zralou na doktora..Poslal mě k doktorovi pro léky, že mi chce pomoct, ale ani ho nenapadlo, že by tam se mnou aspon zašel... A důvody urážek a ponižování? Prý abych byla lepší člověk, a donutilo mě to být čím dál lepší... Tohle trvalo skoro dva roky. A já si říkala, že to musím vydržet, protože ho miluju a nemůžu bez něj být.
Ale... pak přišel ON... ukázal mi, co znamená a jak to vypadá, když si mě někdo váží, když mě bere takovou jaká sem a nechce mě měnit... ON, který mi ukázal, že stojí za to žít. ON, který mi ukázal, že svého ex už dávno nemiluji, jen mám výčitky a pocit povinnosti vůči němu. A tak jsem sebrala sílu a poslala ho navždycky k vodě. V životě jsem nezažila větší úlevu... Všichni mi to dříve říkali a já jim nevěřila. Je mi skvěle a jsem ráda, že mám JEHO, toho co mi dal nový impulz do života... 
Ráda bych těm, co mají podobný problém (a že nás bylo a je dost) vzkázala, at se nebojí a seberou všechny síly... nikdy není pozdě na to spálit mosty a začít znovu. Za tu úlevu to stojí 
Děkuju, že jste mě "vyslechli"... :)) Přeju hezký večer a všem hodně štěstí   |
