 Koník
22.06.18
18:01
Reg.7.6.18
|
OSHO - Mé probuzení
Vzpomínám si na osudný den 21.března 1953. Po mnoho let jsem pracoval, pracoval na sobě, usiloval, dělal všechno, co se dělat dá, a nic se nestalo.
Nyní jsem porozuměl, proč se nic nedělo. Samotná snaha byla bariérou, samotný žebřík byl zábranou, samotné nutkání hledat byla překážkou. Ne, že někdo může dosáhnout bez hledání. Hledání je potřebné, ale pak přichází bod, kdy hledání musí ustat. Loď je potřebná k překročení řeky, ale pak přichází moment, kdy musíš vystoupit z té lodi a zapomenout na ní a nechat ji za sebou. Usilí je potřebné, bez úsilí nic není možné. Ale jenom s úsilím, také nic není možné.
Právě před 21. Březnem 1953, 7 dní před tím, přestal jsem pracovat na sobě. Tento moment přichází, když vidíte celkovou marnost usilí.. Dělali jste všechno, co jste mohli dělat, a nic se nestalo. Dělali jste všechno, co je v lidských silách. Co jiného potom můžete dělat? Z pouhé bezmocnosti, člověk upustí všechno hledání.
A v den, kdy jsem nechal pátrání, v den kdy jsem přestal po čemkoli shánět, v den kdy jsem neočekával něco, že se má stát, začalo se něco dít. Nová energie povstala - z ničeho. Nepřicházelo to ze žádného zdroje. Přicházelo to odněkud a odevšad. Bylo to ve stromech, ve skalách a na obloze a ve slunci a vzduchu - bylo to všude. A já jsem hledal tak pilně, myslel jsem, že je to velmi vzdálené. A ono to bylo tak blízko a tak důvěrné.
Právě proto, že jsem pořád něco hledal, stal jsem se neschopným vidět to blízké. Hledání je vždy pro vzdálené, hledání je vždy daleké - a ono to nebylo vzdálené. Stal jsem se dalekozraký, ztratil jsem zrak na blízko. Oči byli soustředěny na daleké, horizonty, a ztratili kvalitu vidět, to co je docela blízké, co vás obklopuje.
Ten den, kdy úsilí ustalo, já jsem také ustal. Protože nemůžete existovat bez úsilí, nemůžete existovat bez touhy, a nemůžete existovat bez snažení.
Fenomén ega, není věc, je to proces. Není to substance sedící uvnitř tebe, musíš ho vytvářet každý moment. Je to jako šlapání na kole. Jestliže šlapete, kolo jede dál a dál, jestliže nešlapete, zastaví se. Nemá více energie, více síly jet kamkoli. Prostě padne.
Ego existuje, protože stále šlapeme do pedálu touhy, pokračujeme ve snažení získat něco, protože stále skáčeme před sebe. To je samotná podstata ega - skákat před sebe, skok do budoucnosti, skok do zítřka. Skok v neexistenci tvoří ego. Protože pochází z neexistence, je jako přelud. Skládá se z touhy a ničeho jiného. Skládá se jen ze žízně a ničeho jiného.
Ego není v přítomnosti, je v budoucnosti. Jestliže jsi v budoucnosti, tak se ego zdá být velmi substancinální. Jestliže jste v přítomnosti, je ego přelud, pak mizí.
V den kdy jsem přestal hledat ..ale tak to není správně řečeno - že jsem přestal hledat, lépe bude říci: v den kdy, hledání ustalo. Takže opakuji: lepší způsob, jak to vyjádřit je, že hledání ustalo. Protože, kdybych já toho nechal, potom jsem zde znovu. Nyní ustává mé úsilí, ustává má touha, a touha dále existuje jen velmi jemným způsobem.
Nemůžeš zastavit touhu; Můžeš jí jenom porozumět. A v samotném porozumění je její ustání. Pamatujte, nikdo nemůže zastavit toužení, a skutečnost se objeví jenom, když touha ustane.
Takže je to dilema. Co dělat? Touha je zde a Budhové stále říkají, že touha musí být zanechána, a jedním dechem dodávají, že nemůžete zanechat touhy. Takže co dělat? Stavíte lidi před dilema. Mají touhy, jistě. A říkáte, že musí být ukončena, dobře. A pak říkate, že nemůže být ukončena. Co s tím můžem dělat?
Touze se musí porozumět. Můžete tomu porozumět, prostě tak, že uvidíte její marnost. Přímé vnímání je potřebné, okamžité proniknutí je potřebné. Prozkoumejte touhu, jen se dívejte, co to je, a uvidíte její faleš a uvidíte její neexistenci. A touha odpadne a něco odpadne současně ve vás.
Touha a ego existují ve spolupráci, vzájemně se podporují. Ego nemůže existovat bez touhy a touha nemůže existovat bez ega. Touha je projektované ega a ego je inprojektovaná touha. Jsou to společné, dva aspekty jednoho fenoménu.
V den kdy toužení ustalo, jsem se cítil velmi beznadějně a bezmocně. Nebyla žádná naděje, protože nebyla žádná budoucnost. Nebylo v co doufat, protože všechny naděje se ukázali jako marné, a nikam nevedou. Točíte se v kruhu. Naděje stále vlaje něcím před vámi, stále vytváří nové přeludy, stále na vás volá:"Honem, běžte rychleji, dosáhnete." Ale jakkoliv rychle běžíte, stejně nikdy ničeho nedosáhnete.
Proto to Buddha nazývá přelud. Je to jako horizont země. Objeví se, ale není tam. Když půjdete, tak i on půjde. Čím rychleji běžíte, tím rychleji se pohybuje i on. Jdete-li pomaleji i on se pohybuje pomaleji. Ale jedna věc je jistá - vzdálenost mezi vámi a horizontem zůstává absolutně ta samá. Dokonce ani o jediný centimetr nezkrátí vzdálenost mezi vámi a horizontem.
Nemůžete zkrátit vzdálenost mezi vámi a vaší nadějí. Naděje je horizont. Zkoušíte překonat sami sebe pomocí horizontu, pomocí touhy, s projektovanou touhou. Touha je most, a snový most - protože horizont neexistuje, takže nemůžete dělat k němu most, můžete pouze snít o mostu. Nemůžete být spojeni s neexistujícím.
Den, kdy touha ustala, prohlédl jsem jí a pochopil, že je to prostě marné. Byl jsem bezmocný a beznadějný. Ale v tom momentu se něco začalo dít. Začalo se dít to, pro co jsem mnoho životů pracoval a ono se to nestalo.
Ve vaší beznadějností je celá naděje, a ve vaší bezžádostivosti celé uspokojení, a v nesmírné bezmocnosti náhle celá existence vám začíná pomáhat.
Ona čeká. Když vidí, že pracujete sami na sobě, nezasahuje. Čeká. Může čekat nekonečně, protože pro ní není žádný spěch. Je to věčnost. V momentě kdy odpadnete, v momentě kdy zmizíte, celá existence pádí k vám, vstoupí do vás. A poprvé se věci začnou dít.
Sedm dní jsem žil ve velmi beznadějném a bezmocném stavu, ale v tom samém momentě něco povstávalo. Když jsem řekl beznadějný, nemyslel jsem tím, co normálně míníte pod slovem beznadějný. Jednoduše jsem měl na mysli, že ve mně nebyla žádná naděje. Naděje byla nepřítomná. I také jsem neříkal, že jsem byl beznadějný a smutný. Byl jsem ve skutečnosti štastný, Byl jsem velmi klidný, tichý a usebraný. Beznadějný, ale v úplně novém významu. Nebyla zde žádná naděje, jak tu tedy mohla být beznadějnost?
Obojí zmizelo.
Beznadějnost byla totální a absolutní. Naděje zmizela a její protiklad, beznadějdnost, také zmizela. Byla to úplně nová zkušenost - být bez naděje. Nebyl to negativní stav. Musím užívat slova - ale nebyl to negativní stav. Bylo to absolutně pozitivní. Nebyla to jen absence. Něco mě zaplavovalo, a zaplavilo.
A když říkám,že jsem byl bezmocný, nemyslím to slovo v jeho slovníkovém významu. Jednoduše říkám, že jsem byl bez já. Poznal jsem fakt, že já nejsem, tak že nezávisím na sobě, takže nemůžů stát na svém základě. Nebyle zde žádná půda pode mnou. Byl jsem v propasti, bezedné propasti. Ale nebyl zde žádný strach, protože zde nebylo co chránit. Nebyl zde žádný strach, protože nebyl nikdo, kdo by se bál.
Těchto sedm dní bylo ohromou transformací, totální transformace. A poslední den přítomnost totálně nové energie, nového světla a nového potěšení, se stala tak intezivní, že to bylo skoro nesnesitelné - jako bych měl explodovat, jako bych se měl zbláznit blažeností.
Bylo nemožné najít v tom nějaký smysl, v tom co se dělo. Byl to velmi ne-smyslný svět - těžké vyčíslit, těžké to zařadit do kategorií, těžké použít slova, jazyk, vysvětlení. Všechna posvátná písma se zdáli být mrtvé, a všechna slova, která se užívala k popsání takové zkušenosti vypadali velmi mdlá, bezkrevná. Toto bylo tak ŽIVÉ. Bylo to jako přílivová vlna blaženosti.
Celý den byl zvláštní, ohromující, byla to otřásající zkušenost. Minulost zmizela, jako kdyby nikdy ke mně nenáležela, jako kdybych o ní četl někde, jako kdybych o ní snil, jako kdybych slyšel příběh o někom jiném. Byl jsem volný od minulosti, byl jsem vykořeněn z mé historie, ztratil jsem svojí autobiografii. Stal jsem se ne-bytí, to co Buddha nazývá anatta. Hranice zmizeli, rozlišování zmizelo.
Mysl zmizela, byla miliony mil daleko. Bylo těžké chopit se jí, hnala dále a dále, a nebyla zde žádná potřeba držet jí blízko. Byl jsem zkrátka indiferentní k tomu všemu. Nebylo zde žádné nutkání zůstávat s minulostí.
S večerem se to stalo tak těžké to snést - bolelo to. Bylo to jako když jde žena do práce, když se jí má právě narodit dítě, a ta žena snáší strašné bolesti - porodní bolesti.
Chodíval jsem spát v těchto dnech kolem 12 nebo 1 v noci, ale ten den bylo nemožné zůstat vzhůru. Mé oči se zavřeli, bylo obtížné je mít je otevřené. Něco nastávalo, něco se dělo. Je obtížné říci, co to bylo, možná přicházela moje smrt - ale nebyl zde žádný strach. Byl jsem na ni připravený. Těch sedm dní bylo tak nádherných, že jsem byl připravený zemřít, nic víc nebylo potřeba. Byli tak strašně blažené, byl jsem tak spokojený, že kdyby smrt přišla, byla by vítána.
Ale něco se začalo dít - něco jako smrt, něco velmi drastické, něco, co nebylo ani smrt ani zrození, ani ukřižování ani zmtvých vstání - ale něco ohromného významu bylo ve vzduchu. A bylo nemožné udržet mé oči otevřené.
Šel jsem spát kolem osmé. Ale nebyl to normální spánek. Nyní rozumím co Patandžali má na mysli, když říká, že spánek a samadhi jsou si podobné. S jediným rozdílem - že v samadhi jste plně bdělí a spící také. Spánek a bdění společně, celé tělo uvolněné, každá buňka těla dokonale uvolněná, vše fungovalo volně, a dosud světlo vědomí plane ve vás… čisté, bez kouře. Zůstáváte bdělí a uvolnění. Tělo je v nejhlubším spánku a váše vědomí je jeho vrchol. Vrchol vědomí a údolí těla se setkali.
Usnul jsem. Byl to velmi zvláštní spánek. Tělo spalo, já bděl. Byl to tak zvlášní-jako by bych byl roztržen do dvou směrů , do dvou dimenzí. Jako by se polarity stali naprosto soustředěny, jako bych byl obouma polaritami dohromady… pozitivní a negativní se setkali, spánek a bdění se setkali, smrt a život se setkali. To je ten moment, kdy můžete říct, že tvůrce a stvořené se setkali.´
Bylo to magické. Nejdřív to s vámi zatřese do samých kořenů, zamává to tvými základy. Nemůžeš už nikdy být ten samý po této zkušenosti. Přináší to nový pohled na tvůj život, novou kvalitu.
Kolem 12 se mé oči náhle otevřeli. Já jsem je neotevřel. Spánek byl přerušen něčím jiným. Cítil jsem mocnou přítomnost kolem sebe v místnosti. Byla to velice malá místnost. Cítil jsem pulsující život všude kolem mě, ohromnou vibraci - skoro jako hurikán, velkou bouři světla, radosti, extáze. Byl jsem v tom utopen.
Bylo to tak strašně reálné, že všechno se stalo nereálné. Zdi v místnosti se stali nereálné, dům se stal nereálným, mé vlastní tělo se stalo nereálné. Všechno bylo nereálné, protože zde byla poprvé Skutečnost.
To je to, když Buddha a Shankara říkají, že svět mája, přelud, a proč je obtížné pro nás tomu porozumět.
Protože, my známe jen tento svět, nemáme porovnání. Je to jediná realita, kterou známe. O čem tito lidé říkají, že je mája, iluze? Toto je jediná realita. Jestliže, jste nepoznali tu skutečnou realitu, jejim slovům nemůžete porozumět, jejich slova zůstavájí teoretická. Vypadají jako hypotéza. Možná, že ten člověk navrhuje filozofií - "Svět je nereálný".
Když Berkley na západě řekl, že svět je nereálný, chodil s jedním jeho přítelem, velmi logickým mužem. Jeho přítel byl skoro skeptik. Vzal kámen z cesty a uhodil silně do Berklyho nohy. Berkly zařval, krev se začala řinout, a skeptik řekl: ‚Nyní, je tedy svět nereálný? Potom proč křičíš? Proč si potom držíš nohu a proč ukazuješ tolik bolesti v tváři. Zastav to. Je to všechno nereálné.
Tento typ člověka nemůže pochopit co Buddha míní, když říká, že svět je nereálný, že je přelud. Nemyslí tím, že můžete procházet zdí. Neříká toto - že můžete jíst kámen a nebude to rozdíl, jestli jíte kámen nebo chleba. Neříká to.
On říká, že zde je Skutečnost. Jednou to poznáte, tato takzvaná realita vybledne, jednoduše se stane nereálnou. S vyšší realitou ve výhledu, vyvstane srovnání, ne jinak.
Ve snu, sen je reálný. Sníte každou noc. Snění je jedna z největších aktivit, kterou stále děláte. Jestliže žijete šedesát let, dvacet let budete spát, a skoro deset let budete snít. Deset let v životě - nic jiného neděláte tolik. Deset let nepřetržitého snění - jen to promyslete. A každou noc-a každé ráno, říkáte, že to bylo nereálné, a znovu každou noc sníte, sen se stává reálným.
Ve snu je tak těžké si vzpomenout, že to je sen. Ale ráno je to snadné. Co se stalo? Jste ta samá osoba. Ve snu je jen jediná realita. Jak to srovnat? Jak říci že to je nereálné? Srovnat s čím? Je to jediná realita. Ráno, když otevřete oči, jiná realite je zde. Nyní snadno můžete říct ,že to bylo nereálné. Ve srovnání s touto realitou, sen se stal nereálným.
Je zde probuzení - ve srovnání s tou realitou, tato celá realita se stává nereálnou.
Ten večer jsem poprvé pochopil význam slova mája.Ne, že bych neznal to slovo předtím, a ne že bych si nebyl vědom významu tohoto slova. Jako vy jste si vědomi jeho významu,i já jsem si byl vědom - ale nikdy jsem předtím nerozuměl. Jak můžete pochopit bez zkušenosti?
Tu noc jiná realita otevřela svoje dveře, jiná dimenze se stala dostupnou. Najednou to bylo zde, jiná realita, odlišná realita, skutečná realita, nebo jakoliv to chcete nazývat - nazývejte to bohem, nazývejte to pravdou, dharmou, tao, čimkoliv chcete. Bylo to bezejmené. Ale bylo to zde - tak neprostupné, tak průzračné a tak pevné, že se toho člověk mohl dotknout. Skoro mě to zadusilo v té místnosti. Bylo toho příliš mnoho a nebyl jsem ještě schopný to absorbovat.
Povstalo ve mně velké nutkání, abych vyběhl ven z místnosti, šel pod nebe - dusilo mě to. Bylo toho tolik. Zabije mě to. Kdybych zůstal jenom několik chvilek déle, zadusilo by mě to. Vypadalo to tak.
Vyběhl jsem ven na ulici. Bylo zde nutkání prostě jenom být pod širým nebem s hvězdami, se stromy, se zemí.. - být s přírodou. A okamžitě, jak jsem vyšel, ten pocit, že budu zadušen, zmizel. Bylo to malé místo pro tak velký fenomén. Dokonce obloha byla malé místo pro takový velký fenomén. Je to vetší než obloha. Ale cítil jsem mnohem volněji.
Šel jsem k nejbližší zahradě. Bylo to totálně nová chůze, jako by zmizela gravitace. Šel jsem nebo jsem běžel, nebo jsem jednoduše letěl, těžko říct.Nebyla zde žádná gravitace, cítil jsem se bez váhy - jako kdyby mě vzala nějaká energie. Byl jsem v rukách jakési jiné energie.
Poprvé jsem nebyl sám, poprvé jsem nebyl jedinec, poprvé kapka spadla do oceánu. Já jsem byl ten oceán. Nebylo zde žádného omezení. Povstala tak ohromná síla, že bych mohl udělat cokoliv. Nebyl jsem zde, jen síla zde byla.
Dospěl jsem k zahradě, kde jsem chodíval každý den. Zahrada byla na noc zavřená. Bylo už příliš pozdě, bylo skoro jedna hodina v noci. Zahradníci tvrdě spali. Musel jsem se dostat do zahrady jako zloděj, musel jsem přelést bránu. Ale něco mě táhlo do zahrady. Nebyl jsem schopen tomu odolat. Jen jsem plynul.
To je to, co míním, když říkám znovu a znovu: plyňte s řekou, netlačte řeku. Byl jsem uvolněn, byla jsem ve stavu nechat-jít. Nebyl jsem zde. TO tam bylo, nazvěme to bůh - bůh tam byl.
Já bych to rád nazval TO, protože bůh je příliš lidské slovo a stalo se příliš špinavým přílišným užíváním, bylo zašpiněno tolika lidmi. Křestani, Hinduisti, Mohamedáni, kněží a politici - ti všichni narušili krásu tohoto slova. Nechte mě tedy, abych to nazýval TO. TO bylo zde a jsem byl unášen - unášen přílivovou vlnou.
V ten okamžik, kdy jsem vstoupil do zahrady se všechno stalo zářící, bylo to všude a bylo to požehnání. Mohl jsem poprvé vidět stromy, jejich zeleň, jejich život, jejich proudící mízu. Celá zahrada spala, stromy spaly. Ale jsem mohl vidět celou zahradu živou. Dokonce i stébla trávy byli tak nádherné.
Rozlédl jsem. Jeden strom byl úžasně zářící - maulshree. Přitahoval mě, táhl mě k sobě. Nevybral jsem si ho, bůh sám si ho vybral. Šel jsem k tomu stromu, a sedl jsem pod něj. Jak jsem tak seděl věci se začali urovnávat. Celý vesmír se stal požehnáním.
Je těžké říci jak dlouho jsem byl v tom stavu. Když jsem přišel zpátky domů, byli 4 hodiny ráno, musel jsem v něm být podle hodin minimálně 3 hodiny - ale bylo to nekonečno. Nemělo to nic dělat s hodinovým časem. Bylo to bezčasné.
Tyto tři hodniny se staly celou věčností, nekonečnou věčností. Nebyl zde žádný čas, nebyl zde žádný moment času, byla to pannenská realita, nenarušená, nedotkutá, neměřitelná.
A ten den se stalo něco, co pokračovalo - ne jako pokračování - ale tiše to pokračovalo jako spodní proud. Ne jako stálost - každý moment se děl znovu a znovu. Byl to zázrak každý moment.
Ta noc.. a od té noci jsem už nikdy nebyl v těle. Vznáším se kolem něj. Stal jsem se ohromně silný a současně velmi křehký. Stal jsem se velmi silným, ale ta síla není silou Mohammeda Ali. Ta síla není silou skály, ta síla je síla růže- tak křehká v její síle..tak křehká, tak citlivá, jemná.
Skála zde bude, květina může odejít každou chvíli, a přece je květina silnější než skála protože je více živá. Nebo síla kapky rosy na stéble trávy právě zářící v ranním slunci - tak překrásná, tak vzácná, a přece může sklouznout každý moment. Tak nesrovnatelná ve svém půvabu, ale malý větřík může přijít a kapka rosy může sklouznout a být ztracená navždy.
Buddhové májí sílu, která není z tohoto světa. Jejich síla je z lásky. Jako růže nebo jako kapka rosy. Jejich síla je velmi křehká, zranitelná. Jejich síla je síla života ne smrti. Jejich síla není ta, která zabíjí, jejich síla je ta, která tvoří. Jejich síla není násilná, agresivní, jejich síla je soucitná.
Takže nikdy už jsem nebyl znovu v těle, jen se vznáším kolem těla. A to je to, čemu já říkám, že byl užásný zázrak. Každý moment, jsem překvapen, že jsem ještě zde, neměl bych být. Měl jsem odejít každý okamžik, ale jsem zde. Každé ráno, když otevřu oči, si říkám 'Takže opět jsem ještě zde.' Protože se to zdá skoro nemožné.
Jednoho dne se mě zeptali:'Osho, ty se stáváš stále křehčí a choulostivější a citlivější k vůni vlasových olejů a šamponů, že se zdá že tě neuvidíme pokud všichni nebudeme plešatí.' Mimochodem, není nic špatné býti plešatým - Plešatost je překrásná. Stejně jako černá je překrásná, tak je i plešatost překrásná. Ale je to pravda a vy by jste měli na to být opatrný.
Jsem křehký, jemný a citlivý. To je moje síla. Když hodíte kus skály na květinu, skále se nic nestane, ale květina nebude. Ale přesto nemůžete říci,že skála je silnější než květina. Květina zemře, protože byla naživu. A skála - nic se jí nestane, protože je mrtvá. Květina zemře,protože květina nemá žádnou sílu ničit. Květina jednoduše zmizí, a udělá cestu skále. Skála má sílu ničit, protože skála je mrtvá.
Připomínám, že od toho dne jsem nebyl nikdy v těle, jenom jemné vlákno mě spojuje s tělem. A jsem stále překvapován, že celek nějak musí chtít, abych zde byl, protože já už nejsem zde se svojí vlastní sílou, nejsem zde ze své vůle. Musí to být vůle všeho, která mě udržuje zde, dovolující mi se zde zdržet trochu déle na tomto břehu. Možná, že celek chce po mě sdílet něco s vámi skrze mě.
Od toho dne je svět nereálný. Další svět byl odhalen. Když říkám, že svět je nereálný, nemyslím tím že tyto stromy jsou nereálné. Tyto stromy jsou absolutně reálné - ale způsob jakým vidíte ty stromy, jsou nereálné. Tyto stromy nejsou nereálné samy o sobě - existují v bohu, existují v absolutní realitě, ale ve způsobu jak je vidíte vy, je nikdy neuvidíte, vidíte něco jiného, přelud.
Vytváříte svůj vlastní sen kolem sebe a pokud se nestanete probuzenými, budute stále snít. Svět je nereálný, protože svět, který znáte, je svět vašich snů. Když sen zmizí, pak vy se jednoduše setkáte se světem, který bude reálný..
Nejsou dvě věci, bůh a svět. Bůh je svět, když máte oči, jasné oči, bez jakékoli snu, bez jakéhokoli zrníčka prachu snu, bez jakéhokoli oparu spánku. Jestliže máte jasné oči, jasnost, vnímavost, pak je zde jenom bůh.
Pak někde je bůh zeleným stromem, a někde jinde je svítící hvězdou a někde jinde je bůh kukačkou, a někde jinde je bůh květinou a někde jinde je bůh dítětem a někde jinde je bůh řekou - pak jen bůh je. V momentě kdy začnete vidět, je jenom bůh.
Ale právě ted, cokoliv vidíte není pravda, je to projektovaná lež. To je význam slova přelud. A jednou až uvidíte, jestliže si dovolíte vidět, najdete nesmírné požehnání všude - v mracích, ve slunci, na zemi.
Toto je nádherný svět. Ale já nemluvím o vašem světu, mluvím o svém světu. Váš svět je ošklivý, váš svět je vytvořenen vaším malým já, váš svět je projekce. Používáte reálný svět jako plátno a projektujete na něj svoje vlastní myšlenky.
Když říkám, že svět je reálný, ten svět je strašně krásný, ten svět září nekonečností, svět je světlo a potěšení, je to oslava, myslím tím svůj svět - nebo váš svět, jestliže přestanete snít.
Když přestanete snít, uvidíte ten samý svět jako viděl jakýkoli Buddha. Když sníte, sníte soukromě. Sledovali jste to? -že sny jsou soukromé. Nemůže je sdílet dokonce ani s vaším milovaným. Nemůže pozvat vaší ženu do vašeho snu - nebo vašeho manžela, nebo přítele. Nemůžete říci, "prosím, přijd dnes večer do mého snu.". Je to nemožné. Sen je soukromá záležitost, proto je to iluze, není žádnou objektivní realitou.
Bůh je univerzální záležitost. Jednou až vyjdete ze svého soukromého snu, je to tu. Bylo to tu vždy. Až budou vaše oči jasné, náhlé osvícení - náhle jste naplněni krásou, vznešeností a půvabem. To je cíl, to je osud.
Opakuji, že bez úsilí to nikdy nedosáhnete, a s úsilím to ještě nikdo nedosáhl. Budete potřebovat hodně úsílí, a teprve potom přijde moment, kdy úsilí se stane marným. Ale to se stane marným, až když jste dosáhli vrchol toho, nikdy ne předtím.Když jste došli až k samému vrcholku vašeho úsilí - všechno co jste mohli udělat jste udělali - pak náhle zde není žádná potřeba dělat něco víc. Opustíte úsilí.
Ale nikdo nemůže zanechat úsilí uprostřed, může být zanecháno jedině až na krajní mezi. Takže jděte až na samou hranici usilí, jestliže chcete usílí zanechat. Proto stále náléhám: vynaložte tolik úsílí, kolik můžete, vložte do toho celé srdce a celou energii, abyste jednoho dne mohli vidět -nyní mě úsilí už nikam nezavede. Toho dne to nebudete vy, kdo zanechá úsilí, zanechá se to samo ze sebe. A když se tak stane, objeví se meditace.
Meditace není výsledek vašeho snažení, meditace se děje. Když zanecháte usílí, meditace je náhle zde.. její požehnání, její velebnost, její sláva. Je tu jako přítomnost.. zářící, obklopující vás i všechno ostatní. Vyplňuje celou zemi a celou oblohu.
Meditace nemůže být vytvořena lidským úsilím. Lidská snaha je tak omezená. A požehnání je tak nekonečné. Nemůže s tím manipulovat. Může nastat, jen když se vzdáte. Když zde pak nejste, jedině tehdy může nastat. Když jste ne-já - žádná touha, neodbíhající nikam - když jste jen teď a tady, prostě jen jste, tak se to přihodí. A přichází to ve vlnách a ty vlny jsou přílivové. Přichází to jako bouře, a odnáší vás to do totálně nové reality.
Ale nejdřív musíte udělat všechno, co můžete udělet, a pak se musíte naučit ne-dělání. Dělání ne-dělání je největší dělání, a úsílí ne-úsilí je největší úsilí.
Vaše meditaci, kterou vytváříte při zpívání mantry nebo sezením tiše je velice průměrná meditace. Je vytvořena vámi, nemůže být vetší než vy. Vy jste přinutili mysl, aby utichla.
Je to nucená utišení. Není to ticho, které přichází, když zde nejste. Není to to ticho, které přichází, když skoro neexistujete. Není to ta nádhera, která sestoupí na vás jako holubice.
Říká se, že když Ježíš, byl pokřtěn Jan křtilem u řeky Jordán, bůh sestoupil do něj, nebo svatý duch sestoupil do něj jako holubice. Ano, je to přesně tak. Když nejste, mír vstoupí do vás.. třepotající se jako holobice.. usedne ve vašem srdci a usídlí se a setrvá zde navždy.
Jste svojí překážkou. Meditace je, když meditátor není. Když mysl přestane se všemi jejími aktivitami - vidící, že jsou marné- pak neznámé pronikne vámi, přemůže vás.
Mysl se musí zastavit, aby bůh byl. Poznání musí ustoupit, aby bylo poznávání. Musíte zmizet. Musíte se stát prázdnými, pak teprve můžete být plni.
Té noci jsem se stal prazdným a tím jsem se stal plným. Stal jsem se ne-existenci a stal jsem se existenci. Té noci jsem zemřel, a byl znovuzrozen. Ale ten, kdo byl znovuzrozen nemá nic společné s tím, který zemřel, není tu kontinuita. Na povrchu to vypadá souvislé, ale je to nesouvislé. Ten kdo zemřel, zemřel totálně;nic z něho nezůstalo.
Věřte mi, nic z něho nezůstalo, ani stín. Zemřelo to totálně, naprosto. Není to tak, že jsem prostě modifikováný RUP, transformovaná, pozměněná forma, transformovaná forma té staré. Ne, nebyla zde žádná souvislost. Toho dne 21.března, osoba která žila po mnoho životu, jednoduše zemřela. Jiná bytost, naprosto nová, nespojená s tou starou, začala existovat.
Náboženství vám prostě dá totální smrt. To je možná to, proč jsem tehdy předcházejí den, než se to stalo, cítil jakousi nálehavost smrti, jakobych měl zemřít - a opravdu jsem zemřel. Poznal jsem mnoho jiných smrtí, ale ty nebyli ničím ve srovnání s touto, to byli jen dílčí smrti.
Někdy tělo zemřelo, někdy část mysli zemřela, někdy část ega zemřela, ale dokud osobnost byla účástna, tak zůstavala. Obnovována mnohokrát, měněnakousek zde, kousek tam, ale zůstavala spojitost zůstavala.
Té noci smrt byla totální. Byla to schůzka se smrtí a s bohem současně
|